Rozhovor s Petrem Zahradníkem
Hodnotit účinnost balíčků je předčasné
„Přestože se může zdát, že již zřejmě nedojde k většímu ekonomickému propadu, budeme se s velkou pravděpodobností relativně dlouho pohybovat po onom pověstném dně. Ekonomika tedy bude stagnovat,“ říká v rozhovoru pro Dámský investiční klub České spořitelny Petr Zahradník, který ve spořitelně vede Kancelář pro Evropskou unii a je členem Národní ekonomické rady vlády.
Jako člen Národní ekonomické rady vlády (NERV) jste se podílel na přípravě různých protikrizových opatření v české ekonomice. Která z nich považujete za nejúčinnější a měla by tedy být zavedena co nejdříve?
Ta nejpotřebnější již byla zavedena, nebo se průběžně zavádějí. Jde o různé úlevy a podpůrná opatření v oblasti daní, příspěvků na pojištění nebo změny odpisových pravidel, ale také jednodušší pravidla pro podnikatele a maximální využití fondů Evropské unie právě v době recese.
Recese však s sebou přináší také drastické zhoršení stavu veřejných financí, který je třeba řešit - nikoliv v horizontu dnů a týdnů, ale v urgentním případě měsíců a dále spíše let. Systém našich veřejných financí totiž neodpovídá potřebám, ani očekávané struktuře společnosti za deset, dvacet či třicet let. Pokud nebudeme tento problém řešit, mohou na něj doplatit příští generace.
Recese také přináší některé další nepříjemné jevy. Přestože se může zdát, že již zřejmě nedojde k většímu ekonomickému propadu, budeme se s velkou pravděpodobností relativně dlouho pohybovat po onom pověstném dně. A kvůli stagnaci ekonomiky zůstane míra nezaměstnanosti, která v posledních měsících silně vzrostla, zakonzervována. Vláda tedy stojí před další výzvou: jak účinně bojovat s tímto ekonomickým, ale také sociálním jevem.
Česká republika není zdaleka jediná, která přijala balíček opatření na podporu růstu ekonomiky. Jaká opatření přijali další členové EU? Která z nich jsou podle vašeho názoru nejefektivnější?
Když přijala řada velkých zemí v Unii tyto balíčky – a to nemluvím o ohromných balících, přijatých mimo Evropu, především v USA a Číně – vyvolalo to dojem, že v Evropě takto podpořili svou ekonomiku skoro všichni. Tak to ale není a kromě toho byl charakter přijatých balíčků poměrně odlišný. Největší objem peněz napumpovali do ekonomiky – v poměru k hrubému domácímu produktu – Španělé, za nimiž následují Rakušané, Finové a Malťané. Z nejrůznějších důvodů (buď se jich krize zatím příliš nedotkla, nebo šlo o tak razantní náraz, že už na další stimulační opatření zkrátka nezbyly peníze) nebyla žádná nebo téměř žádná opatření realizována v devíti členských zemích Evropské unie, a to v Bulharsku, Itálii, na Kypru, v Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Rumunsku, Řecku a na Slovensku.
Zmíněná opatření navíc intuitivně vyvolávají dojem, že nám „kdosi nahoře cosi“ zadarmo rozdá a tím nás podpoří. To však nebyla zdaleka jediná forma, jak pomocí výdajových stimulů podpořit ekonomiku. Ještě četnější byla opatření, kdy nám „někdo nahoře“ částečně odpustí, co mu máme platit, tedy především daně a podobné platby. Daňové úlevy přitom představují v evropském kontextu to nejdůležitější podpůrné opatření.
Česká republika se zařadila mezi země, které přijaly relativně umírněná stimulační opatření a rovnoměrně je rozdělila na příjmovou i výdajovou stranu.
Za nejefektivnější bych označil opatření, která zatím nebyla vůbec třeba dělat. Mám tím na mysli země, jako Řecko nebo Kypr, které recese příliš nezasáhla. Je ale otázkou, zda nebudou časem rovněž nuceny udělat nějaké záchranné kroky a neukáže se tedy, že nynější nicnedělání bylo chybou.
Hodnotit efektivnost protikrizových opatření v době, kdy prakticky všechny ekonomiky EU meziročně více nebo méně klesají, považuji za předčasné. Některá z nich jsou nicméně koncipována mnohem šířeji a mají přispět k dalekosáhlým strukturálním změnám, což má mé sympatie. Týká se hlavně Finska, Nizozemska či Švédska.
Nakolik může globální recese odsunout termín přijetí eura v Česku?
Obávám se, že bohužel – toto slovo bych asi desetkrát podtrhl – ano. Při troše politické vůle jsme, stejně jako Slovinci či Slováci, již euro mohli mít. Pro vstup do eurozóny je ovšem mimo jiné třeba mít zdravé veřejné finance, a to i s ohledem na budoucnost. Recese obojí podstatně zhoršila. Pokud Česká republika v roce 2007 vykázala deficit ve výši 0,6 % hrubého domácího produktu a o rok později 1,5 %, pro rok 2010 se jako „černý scénář“ jeví hrozba až sedmiprocentního deficitu. To nám fakticky až do poloviny příští dekády zavírá dveře pro vstup do eurozóny. Krátkodobě to – podíváme-li se na Slovensko omezenou ekonomickou optikou – nemusí být tak špatné. Dlouhodobě však pokládám vstup země do eurozóny nejen za prospěšný, ale i za obecnější projev férového přístupu k členství v Unii.
Zůstaňme ještě u makroekonomiky a jejího dopadu na prostého občana. Jak má chápat informaci, podle které roste státní dluh České republiky o 6 342 korun za vteřinu, což znamená, že se každý den zadlužíme o 548 milionů korun?
Považuji to za odstrašující data o stavu a výhledu českých veřejných financí, které rychle potřebují radikální nápravu, než se celý systém ocitne v těžko řešitelné a ještě nákladnější pasti. Důležitá je zodpovědnost každého jednotlivce, je třeba eliminovat všechny projevy parazitismu a v neposlední řadě, aby se z veřejných výdajů hradilo skutečně jen a pouze to, co je z definice předurčeno pro veřejný sektor. Když si uvedené částky přepočteme a zjistíme, jaký dluh připadá na každého českého občana, nemělo by nám být jedno, jakým způsobem se tak ohromné zadlužení splatí a uhradí.
Letošní první pololetí bylo podle očekávání velmi náročné. České spořitelně ale klesl zisk jen o 4,4 procenta a udržela se tak mezi bankovními institucemi na špici. Jak tento výsledek vnímáte z pohledu makroekonoma?
Myslím, že právě tato doba prokázala, že Česká spořitelna, ale i české bankovnictví jako celek jsou na tom v současnosti, posuzujeme-li jejich finanční zdraví a stabilitu velmi dobře. Že si vzaly poučení z problémů, které měly zhruba před deseti lety, a jež v současnosti zažívají mnohé bankovní systémy v Evropě i v zámoří. Vrátíme-li se k balíčkům, členské země Evropské unie podpořily své finanční a bankovní sektory přibližně 13 % unijního hrubého domácího produktu a kromě nich připravily další záchranné kroky, jejichž rozsah odpovídá dalším 31% HDP. Nic takového naše banky nevyžadují.
Zisky většiny z nich sice v absolutním vyjádření klesly, buďme ale rádi, že vůbec nějakých zisků dosahují. Je přitom zřejmé, že v průměru se některé kvalitativní ukazatele domácích bank zhorší, což platí například o kvalitě úvěrového portfolia. Ani toto zhoršení není ovšem zdaleka fatální.
Přejděme k trochu osobnějším dotazům. Jste členem Národní ekonomické rady vlády. Jaké to vlastně je, sledovat zblízka zákulisí vládní politiky?
Musím upřímně přiznat, že v mém případě to zdaleka nebyla první příležitost, kdy jsem mohl nahlížet do vládního či politického zákulisí. Tuto možnost mám vlastně od počátku devadesátých let. Ačkoliv jsem nikdy nevstoupil do aktivní politiky, velmi dobře se znám s desítkami politiků a osob činných ve veřejném životě na domácí i evropské úrovni a s mnohými spolupracuji. Za tuto dobu jsem byl externím poradcem prezidenta republiky, několika předsedů vlád (nejen tuzemských) a řady ministrů.
Šlo nicméně o první příležitost, kdy jsem mohl poměrně zblízka sledovat vládní politiku v době regulérní hospodářské recese. Žijeme sice v mediálním věku a mnohé více či méně věrohodné informací lze získat z veřejných zdrojů, je ale zřejmé, že bez členství v NERV bych určité informace a souvislosti neznal a tím by nebyl můj pohled především na aktuální protikrizová opatření úplný a ucelený.
NERV navíc tvořili vysoce kvalifikovaní ekonomičtí profesionálové a každý diskusi o globální finanční krizi či recesi nějak obohatil. Své členství v této radě proto vnímám s velkou úctou a pokorou, velmi si jej vážím a považuji ho za vysoké ocenění mé dosavadní práce.
Jde o rozhovor pro server Dámského investičního klubu, na závěr se chci proto zeptat, jak je to s vašimi investicemi-- které preferujete?
Investuji pokud možno dlouhodobě, na jistotu, nemám tedy rád příliš velkou míru rizika. Investice rozkládám do všech oblastí finančního trhu. Kromě nejrůznějších typů bankovních vkladových produktů v české měně, euru i dolaru k nim patří umírněné množství akcií. Pravidelně investuji do akciového fondu, mám i hypotéční zástavní listy a pojistně penzijní produkty s využitím státního příspěvku. Navíc věřím rozumnému počtu nemovitostí, na které opět v rozumné míře neváhám využít hypotéční úvěr. Ovšem pouze v té míře, abych ho mohl v případě nenadálé krizové situace kdykoliv splatit z dostatečně likvidních aktiv.
Jsem tedy velmi opatrný, trpělivý, dlouhodobý a stabilní investor, který spekulativně netěká od jednoho produktu k druhému a v dlouhodobém horizontu jsem snad i poměrně úspěšný. Rozhodně nemám rád nadměrné riziko a snažím se mu proto při investování vyhýbat.
František Mašek, září 2009
Životopis Petra Zahradníka
Petr Zahradník, který se narodil 7. srpna 1965 v Praze, vystudoval v roce 1987 obor finance na pražské Vysoké škole ekonomické. V letech 1991-1992 působil jako stipendista na katedře ekonomie na Londýnské univerzitě. Následně, v letech 1992-1993, souběžně studoval na newyorské Columbia University a Katolické univerzitě v belgické Lovani.
V témže období prováděl ekonomický výzkum pro Světovou banku. Jeho pestrá pracovní kariéra zahrnuje Ústav pro evropská a mezinárodní studia při Úřadu lucemburské vlády a Mezinárodní ústav pro analýzu aplikovaných systémů v rakouském Laxenburgu.
Od roku 1995, kdy se vrátil do ČR, působil sedm let jako makroekonomický analytik ve finančních společnostech Conseq Finance a Patria Finance. V letech 1995-1999 byl zároveň externím ekonomickým konzultantem Kanceláře prezidenta republiky. Od roku 2006 je členem expertní skupiny Evropské komise EuroTeam, letos se stal i členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) ČR. V současnosti vede kancelář pro Evropskou unii České spořitelny.
Zahradník je autorem několika set odborných a populárních ekonomických článků, počet jeho citací v domácích i zahraničních médiích přesáhl 2800. Je autorem několika knih, působí rovněž v akademické sféře - přednáší ekonomii transformace v pražském centru New York University, učí také na pražské VŠE a dalších vysokých školách.
Je svobodný a bezdětný, k jeho zálibám patří profese, jíž se věnuje, cestování, sport – především fotbal, návštěva kulturních představení či umírněná rocková hudba, především český „bigbít“ 60. a 70. let.
Pro členky klubu
